část první

Časopis, který tímto číslem začíná vycházet, je určen členům Klubu OČJ, ale zároveň se chce obracet na případné další zájemce o tento klub. Proto je myslím na místě krátké shrnutí historie Klubu OČJ, jeho vzniku, idey, vývoje a proměn.

Na začátku nebylo kupodivu slovo, jak by snad člověk čekal u klubu češtinářů, ale spíše neartikulované fňukání a nějaké ty slzičky. Čili jakési prostředky paralingvální, jak říkají páni jazykovědci.

Psal se rok 1981, blížila se půlka července a v Novém Městě nad Metují právě končilo finále Olympiády v českém jazyce, soutěže pro středoškoláky a žáky posledních ročníků základní školy. Aby bylo jasno i těm mladším: bylo to v době, kdy jste mohli prázdniny trávit tak, že pojedete na pionýrský nebo podnikový tábor (a v horším případě si tam budete hrát na partyzány), že odjedete na chalupu či k babičce, že rodiče koupí v Čedoku dovolenou u Balatonu nebo na černomořském pobřeží v Bulharsku, nebo že půjdete na brigádu do mlékáren. Také jste mohli celé prázdniny zůstat doma. Žádné brigády u počítačových firem, žádné sběry jahod v Anglii, žádné au-pair ve Francii, žádné zájezdy na alpské ledovce, žádné Řecko či Kanárské ostrovy.

V této situaci připadal leckomu pobyt na (tehdy ještě čtrnáctidenním) finále OČJ, naplněný neškolskými úkoly, pohádkami, besedami i "pouhými" posezeními s porotci či vedoucími, jako akce z jiného světa. Den před odjezdem byli proto mnozí (a mnohé) trochu na měkko, litovali, jak se pěkně s ostatními sžili a jaká je to škoda, že se znovu nepotkají.

A teprve v tom okamžiku padlo ono správné slovo pro počátek, slovo pro stvoření. Padlo z úst Zory Světlíkové, pracovnice Ústředního domu pionýrů a mládeže Julia Fučíka, která měla organizaci celé soutěže na starosti. Nabídla zúčastněným založení korespondenčního klubu mládeže, který by mohl existovat při Ústředním domě; takový klub by totiž měl nárok pořádat někde u Pelhřimova prázdninový tábor. Neméně lákavá pro účastníky byla nabídka, že vedení klubu by se ujal předseda poroty PhDr. Karel Oliva, který měl bohaté zkušenosti s vedením skautských oddílů. Tím se ale raději moc nechlubil, protože pro tehdejší oficiální místa to zrovna velké doporučení nebylo.

Karel a Zorka jako císař František Josef I. s chotí (TOČJ 1985).

Ohlas na tento návrh předčil všechna očekávání a od září 1981 opravdu začal fungovat Klub OČJ přesně tak, jak si to Zorka (už ne "paní Světlíková") představovala. Měl asi čtyřicet členů, ti pražští a okolní se scházeli dvakrát měsíčně v Praze a všichni účastníci projevovali svoji aktivitu vypracováním jednoho úkolu měsíčně (tzv. Zimní a Letní patero). Jediné, co se proti původním předpokladům změnilo, bylo místo prázdninových setkání - ukázalo se, že komfortnější tábor na Běstvině nebude o prázdninách volný, a Klub se tedy musel spokojit s prostší variantou - táborem ve Stráži nad Nežárkou. Klub se s ní spokojil. Rád.

To byl tedy impuls k založení Klubu. Co se týče jeho idey, jeho vůdčí myšlenky, byla prostá. Za prvé: nabídnout účastníkům, kteří jistým způsobem představovali elitu své generace, alespoň trochu zajímavý, inteligentní prázdninový program, odpovídající jejich úrovni. Za druhé: ve fiktivních příbězích celotáborových her předkládat komplexní situace, které budou muset účastníci společně vyřešit a v nichž v porovnání se školou budou svoji tvořivost uplatňovat způsobem bližším realitě. Za třetí: rozvíjet jejich vyjadřovací zběhlost a kultivovanost, provokovat je k uvažování o jazyce a zprostředkovaně tak i k jeho vědomějšímu používání. Za čtvrté: rozvíjet v účastnících schopnost aktivně bavit sebe i druhé, nespoléhat na pouhý konzum kultury, jaký jim nabízel stereotyp podnikových rekreací s reprodukovanou hudbou na koupališti a televizory ve společenské místnosti. Za páté: povzbudit zájem účastníků o poznávání přes hranice reálného socialismu, zájem o jiné doby, jiné světy ("Je okolo nás věcí na tisíce."). Snad to stačilo.

Petr Nejedlý

[Seznam rubrik] [Celý Butelýn] [Všechny Butelýny]