O vzniku a vývoji jazykových koutků u nás

O problémech a nejasnostech našeho mateřského jazyka se přeli a debatovali jazykozpytci už od pradávna. Vznik jazykových koutků jako takových však můžeme vystopovat teprve počátkem třicátých let tohoto století. Vycházely především z lidové slovesnosti, byly veselé, čtivé, snadno přístupné široké veřejnosti a vypadaly asi takto:

Byly dlouho velmi populární a těšily se vysoké oblibě. Začátkem sedmdesátých let však pozorujeme spolu s rozvojem kachlíčkovaného obložení jejich postupný úpadek. (V současné době však odborníci v důsledku větší dostupnosti diamantových rydélek a vývoje kvalitních popisovačů na sklo předpokládají jejich mohutnou renesanci.)

Někdy kolem padesátých let pojala naše lingvistická inteligence úmysl zabývat se podobnými problémy na poněkud serióznější úrovni, a tak vznikly první jazykové koutky v denním tisku prozatím jako nepravidelné přílohy - jak se říkalo, když zbyl flek. Forma těchto prvních koutků však nebyla příliš šťastná, v mnohém totiž kopírovala formu tehdejších koutků šachových, které se těšily velkému zájmu, a vznikaly tak jakési jazykové partie s četnými patovými situacemi a množstvím rusistických rošád, po nichž jen málokdy zvítězil český jazyk.

Časem se však forma vytříbila, styl ztratil na poplatnosti době a spolu s nástupem osmdesátých let můžeme sledovat vznik dvou odlišných odvětví jazykových koutků, a to typ spíše akademický a typ spíše populistický. A v těchto dvou hlavních formách se s nimi setkáváme vlastně dodnes. Mezi přívrženci obou těchto proudů je v podstatě jen jeden, ovšem zásadní názorový rozdíl, a to ohledně charakteru osobnosti šéfredaktora. Vědecká frakce tvrdí, že šéfredaktorem musí být člověk seriózní, učený, s hlubokou a detailní znalostí jazyka a alespoň dvěma samostatnými publikacemi, zatímco frakce populistická tvrdí, že šéfredaktorem jazykového koutku nemůže dost dobře být člověk, který nedělá žádné hrubky, nikdy nenapsal diktát na tři, umí se čitelně podepsat a nevymyslel a do praxe nezavedl žádný nový vulgarismus. (Ti, kdož mě znají, vědí, že jsem nadšeným příznivcem frakce druhé, a v tomto duchu se také budou pravděpodobně vyvíjet i naše příští jazykové koutky.)

Ukončeme tímto průřez historií a pro názornost si dnes ukažme dva úspěšné modelové problémy z doby nedávno minulé. Po jednom od každého názorového proudu.

V MEZÍCH NORMY

(Badatel ing. Anton Koblížko, Mladá Fronta 21.6.1987)

Píšete-li, příteli, snažíte se samozřejmě, aby Váš dopis vyzněl přátelsky. (A proč? - pozn. redakce). Na přátelství a důvěrnosti Vašemu slohu vždy dodá používání výrazů hovorových, ba ještě lépe přímo nespisovných. Někdy to však má svá úskalí. Chcete-li například použít ve větě spojení "odsud posud", může Vám pravopis nadělat nemalé problémy a hrubky typu "odsud pod sud" nebo snad dokonce "ocut pocut" na důvěrnosti mnoho nepřidají. Ti nedůvtipní snad budou řešit problém opisem "v mezích normy", ti důvtipnější připustí knižnější podobu "odtud potud". Nechme však nyní problémů pravopisných a pátrejme přísně logicky po původu tohoto ustáleného spojení. Není to zrovna snadné. Lehčí situaci máme u spojení "odtud potud", kde "-tud" je tvarem slova "tady". Co však takové "-sud"? Vyloučíme-li nepravděpodobné ruské "sjuda" (překl. tady, sem), musíme připustit po vzoru "-tud" naše "-sud" jako tvar slova "sady", a takto se dopátrat, že "odsud posud" v době svého vzniku nepochybně znamenalo "od tohoto sadu po tamten sad". Mnozí z Vás by teď jistě chtěli začít volat po návratu původního významu tohoto spojení, já však volám: "Pozor!" Od tohoto sadu po tamten sad dnes a od tohoto sadu po tamten sad dříve (vzhledem k nárůstu hustoty sadů) je podstatně menší vzdálenost. Proto se domnívám, že řekneme-li někomu: "Tak pozor, jen odsud posud!", mohli bychom se dočkat nepříjemného překvapení. Proto se přikláním k názoru toto spojení raději nepoužívat.

VAŠÁK

(Badatel Daniel Bobín junior alias D.J. Bobo, Reflex 18.3.1992)

Budete-li takhle někdy stát u výlohy a uslyšíte, jak se dvě dívky domlouvají, že půjdou na Vašák, nenechte se unést myšlenkami o krásném jazykovém citu dnešní mladé generace, která si takto mile, něžně a vtipně pojmenovala náš Václavák či Václavské náměstí našich dědů a babiček. Uvidíte, že bude stačit jen trošku bystřejší pohled, abyste si všimli, že stojíte před bufetem a tyto dvě slečny jdou s pravděpodobností blížící se jistotě ekonomického úpadku jenom na vlašák, maximálně snad ještě na kvašák, ale rozhodně nemají jazykový cit a Vy byste měli jít k ušnímu.

Velmi uvítáme Vaše vlastní problémy, příspěvky a postřehy.

Za redakci Honza Vavrečka.

[Seznam rubrik] [Celý Butelýn] [Všechny Butelýny]