Z deníku cestovatele

Druhou sobotu po svatém Prokopu AD 1103 bylo jest naše poselstvo dorazilo do kraje S'čchianského. Jak jsme již dříve v zemi zaznamenali, jest vždy nejvyšší šlechtic a úředník pro město a okolitý kraj jmenován od císaře, Syna nebes. A právě za našeho zastavení se v kraji S'čchianském byl zde velký hluk a pokřik mužů rodin nejvybranějších, ani chtěli po zemřelém Laovi pro sebe místodržitelské důstojenství získati.

Rodina Afu se klaní svým předkům.

Pohani jsouce, své pitvorné bůžky proto vzývali, by jim samým k místodržitelství pomohli a veškeré ostatní v porobu, ano i hroznou nemoc uvedli. Zde třeba připomenouti, že všecken lid v Číně dobro své rodiny na první místo staví a mužové nejvznešenější ochotni jsou zlato, tělesné i duševní síly, spánek, ba i zdraví za oběť přinésti jen pro slast z pomyšlení, že jinému potomku vznešených svých předků k bohatství a slávě dopomohli. Samotné vzývání bůžků, přesněji duší předků, probíhá podle starodávného obyčeje, jenž oko každého spořádaného křesťana, který modloslužebnictví podle Božího příkazu nenávidí, urážeti musí. Číňani zaslepení tabulky se jmény slavných předků na oltářích se vší péčí zkrášlovaných udržují a ve dnech všedních i svátečních k nim kráčejí, by se jim s tváří stále jejich směrem obrácenou poklonili a úlitbu přinesli. Věru jest podívaná prachzvláštní a Krista milovníka duši rozplameňující, kterak celá rodina ve svých nejlepších šatech v prachu leží, by své předky k milosti pohnula. O nástupci Laově měl císařský mandarín rozhodnouti, an ze sídelního města jednoho dne s manželkou, služebníkem i psíkem palácovým přikvačil, jsa netrpělivě očekáván a vyhlížen. Pak byly i okamžiky kratochvilné, kdy stařešina kteréhosi rodu nedobře mandarína uvítal a za to mu pak služebníkem vyspíláno.

Během naší návštěvy bylo jest mnoho úsilí od všech šlechticů vyvinuto, by křeslo v kraji nejhlavnější hlavě jejich rodu přináleželo, a mnohá nebezpečenství pro tento účel podstoupena byla, avšak vprostřed našeho pobytu donutila nepříjemnost všechny vznešené muže ku spojení. Vypuklo totiž veliké vzbouření poddaného lidu, proti pořádku vykřikujícího a hesly drzými pánům krev zpěňujícího. V Číně jest prý takové vzbouření co chléb vezdejší, neboť zpupným chámům pořádek panský a úřední pramálo voní.

Vzpoura poddaného lidu ("bu" = čínsky "ne")

Rozum každému napoví, že nedala nám naše zvědavost před vyhlášením výsledků státního examen kraj S'čchianský opustiti. Ukázalo se, že díky bohatství rodovému nejlépe dopadl kandidát rodiny Afu, následován šlechtici z rodu Hu a Wan. Stařešina afuský zavedl pak moc nad muži všech ostatních rodin a potvrdil svůj triumf. Na jeho počest byla pak velká hostina vedena, na niž i my jsme byli přizváni. Druhého dne, tedy po svaté Anně, opustili jsme pak kraj S'čchianský, bychme nové poznatky v nových zemích objevili a do krajů křesťanských přivezli...

Jirka Hudeček

Několik zpětných pohledů na čínskou kartografii
v současných podmínkách

Účastníci letošního tábora si jistě vzpomenou na jeden z nejobtížnějších úkolů táborové hry - na zakreslování mapy relativně velkého území s objektivně nevelkými geometrickými znalostmi, navíc s použitím pouze primitivních historických pomůcek - kompasu a oka - vlastní výroby. Myšlenka to byla - přiznejme - pěkná a ten, kdo dříve nepropadl pesimismu a depresi, si u tohoto úkolu užil i spoustu legrace.

Vraťme se ale k technickým problémům tohoto úkolu. Kompas sestrojený ze špuntíku a do něj zaražené zmagnetizované jehly, což obé plavalo v mističce s vodou, je instrumentem spíše romantickým než technickým a u romantiky také vesměs při plnění úkolu zůstalo.

Ti, kdo už někdy položili špuntík do mističky s vodou, vědí, že špuntík je dobrý plavec. Plave rychle a vždy ke kraji nádobky, kde se přilípne a drží a už jaksi nemá chuť se otáčet. A když už se vám náhodou podařilo ho stabilizovat uprostřed třesoucí se rukou, tak vám vítr a déšť nadělaly na hladině vlnky a špuntík se sice krásně otáčel, želbohu ne zrovna na sever. Po prvních nadějných pokusech omezit vítr a déšť překrytím mističky kouskem skla či celofánu však opět vyvstal problém, jak vracet špuntík do jemu nejnepřirozenější polohy. Ten problém vyvstal, zůstal stát a možná, že stojí dodnes. Dalším nemilým překvapením bylo měření na silnici, kde se špuntík otáčel za projíždějícími automobily jako ženatý muž za dorostenkami. Vyměřit správný azimut, drže kompas v ruce s hodinkami s kovovým řemínkem, bylo rovněž za hranicí lidských možností, a tak nejedna skupinka v důsledku pečlivé úschovy hodinek málem propásla večeři. Časté škobrtání a zakopávání mezi výmoly způsobilo nejedno vylití kompasu a málem jedno vylití oka. Někdo sice tvrdil, že čistou náhradní vodu si neseme každý v sobě, ale protože pár louží se přece jen dalo cestou potkat, použili jsem raději je, a tak se měření, doposud především nepřesné, stalo především nehygienickým. (A Ondra, budiž mu svědomí lehké, nás na cestu nevybavil fialovým elixírem života.) O konstrukci map na základě takto získávaných čísel, která rozhodně nebyla reálná, natožpak racionální či přirozená, zato však iracionální nebo - ještě lépe - nepochopitelná, se na tomto místě nechci vyjadřovat. Jisté je, že by se výsledné mapy daleko lépe hodily k matení nepřítele než k hledání závěrečného táborového pokladu.

Čínské mapy. Podotýkáme, že obě měly původně zobrazovat totéž území.
Rovněž podotýkáme, že z neznámých důvodů nebyla otištěna mapa rodiny Hu, přestože se svými charakteristikami nejvíce blíží soudobé přesnosti map a plánů.

Na závěr bych chtěl proto poradit nováčkům nebo budoucím potenciálním účastníkům tábora, aby tolik neopovrhovali "Příručkou mladých svišťů" a hodili do ní před táborem oko, možná je překvapí, o co snadnější je konstrukce map ze třpytu hvězd nebo ze směru přicházejících vůní.

Honza Vavrečka

Chviličku spát...

Nedílnou součástí našeho života je pochopitelně i spánek. Člověk musí někde načerpat ztracenou sílu, získat novou energii, a vůbec dopřát tělu i duši odpočinek na zotavení. Nechtěl bych teď rozebírat, zda je lepší spát sedm nebo devět hodin denně, ani jestli jsou lepší postele tvrdé nebo měkké. Chtěl bych se věnovat spánku v podmínkách tábora OČJ.

Přístup vedení ke spánku na táboře bych hodnotil jako více než radikální. Již od prvních dní svého premiérového tábora slýchávám větu: "Na táboře OČJ se spí pouze o poledním klidu, je-li jaký !" A musím přiznat, že má něco do sebe. Nabízím vám podrobnější pohled na celou věc. A abych byl konkrétní, vezmu si za příklad poslední tábor - Čínu za dynastie Sung.

Rozdělení osazenstva do tří rodin mělo mimo jiné za následek, že noční hlídka na jednoho každého vyšla každou třetí noc. A nevím jak ostatní, ale já když mám hlídku, tak toho moc nenaspím. Přetržený spánek a z funkce veldena dřívější budíček poznamenaly mou vizáž pořádnými kruhy pod očima.

Když jsem zrovna neměl noční hlídku, stalo se nezřídka (třikrát), že mi perspektivu nerušeného spánku překazila noční hra. Hodinu po půlnoci se znenadání rozšněroval můj stan, mohutná ruka nejmenovaného člena vedení (Lanďáku, ty zvíře!) mnou zalomcovala takovým způsobem, že jsem jen s velikou námahou uhájil svou pozici na lehátku a neporoučel se k zemi. Následovalo obligátní: "Vstávej, vzbuď si družinku a za pět minut v hangáru! Plavky samozřejmě s sebou." Maminko, proč? Já už budu hodnej! Já se nechci brodit močálem, bloudit po lese, koupat se ve studené pískovně, byť za úplňku, nebo s ranní zoří trhat rostlinky s magickou silou.

Na druhou stranu připouštím, že ne vždy nese na spánkovém deficitu vinu vedení. Co jsme nestihli udělat přes den, doháněli jsme večer. Dopsat noviny tak, aby vyšly alespoň před snídaní, dokončit rozhovor s přáteli přerušený několikahodinovým pochodem, meditace na staročínský způsob, to vše byly okolnosti, jichž se nešlo zříci, kvůli nimž jsem se ale nevyspal zrovna do růžova.

Dalším faktorem, jenž znemožňoval klidný spánek, byl déšť. Tuto skutečnost bych však vedení rovněž nevyčítal, neboť za počasí asi nemohlo. Nicméně neustálé bubnování kapek do celty stanu, žbluňkání vody v okolních loužích a permanentně vlhké veškeré věci (včetně pyžama - a to ne mou vinou) mi dovolovaly usnout jen v situacích naprosté únavy, kdy apatie dostupovala vrcholu a já byl ochotný ulehnout kamkoliv a spát třeba vestoje.

Sečteno a podtrženo, má zkušenost mi říká, že na táboře je třeba využít každé příležitosti a spát. A onu památnou větu o spánku pouze o poledním klidu, je-li jaký, navrhuji doplnit heslem mého přítele:

Spi rychle!

Radek Bím

[Seznam rubrik] [Celý Butelýn] [Všechny Butelýny]