Několik obecných postřehů o lovu na soby. Nikdo není opilý. Panuje přísná disciplína. Je povinností každého mít spolehlivou vysílačku. Všichni vědí o všech, než se začne střílet, ověřuje se, že jsou všichni na svých stanovištích. Už to dávno není lidová zábava, ale taky to není něco pro pár místních snobů. Byla omezena povolení k lovu a podražilo to, takže se účastní jenom ti, kteří jsou registrováni v nějakém loveckém oddíle a kteří se o lov doopravdy zajímají. Jsou mezi nimi fabrikanti, učitelé i lesní dělníci, stáří od dvaceti do osmdesáti let (ten osmdesátník měl takový ostrovtip a tolik elánu, že by mu leckdo třicetiletý záviděl). Na ten týden se absolutně mažou sociální rozdíly, platí jenom to, jak je kdo dobrý střelec. Zase se v tom objevuje vlastnost, o které si myslím, že je typická pro Švédy: ohleduplnost. Střídmost. Míra, rozum, trocha pokory. Lov je velmi neefektivní. Ti chlapi nejsou žádní idioti. Kdyby chtěli, naženou celé stádo někam do úzkých a vystřílejí je naráz. Oni jsou gentlemani. Uzavřeným prostorem tvořeným vyznačenými místy cca 300 m od sebe (žádné monstrózní posedy, lovci sedávají na batozích) jde napříč pár mužů se psy. Je jich opravdu pár, takže sobi mají obrovskou šanci proklouznout, i když byli objeveni. Není to masakr na ubohá zvířátka, ale krásné dobrodružství. Nikdo není naštvaný, že si celý lov nevystřelil nebo že dokonce neviděl ani jednoho soba. To je obdivuhodné. Jak je střelec dobrý, se měří přesností, s jakou zasáhl předepsané místo na těle zvířete. Celý rok předtím trénovali na pohyblivých sobích maketách na střelnicích, aby trefili přesně srdce či plíce ze všech možných úhlů. Odhadují, jak rychle bylo zvíře mrtvé, a podle toho jsou jednotliví lovci oceňováni. Kdo zvíře postřelil, není vůl, protože všichni vědí, že se snažil a že se to příště může stát komukoli z nich, ale stane se nadlouho terčem vtípků a vnímá se to každopádně jako faux pas. Je to vážně cosi imponujícího. Jinak dělají jadrné fórky, jsou samá sranda, stanoviště se losují pomocí kanastových karet s opravdu ošklivými pornografickými obrázky, jistě je znáte. Ale je to prostě z hecu, aby byla sranda. V sobotu (původně to měla být neděle) byla závěrečná slavnost se sobím gulášem. Již z loňska vím, že sobí maso není nic, co by si člověk zapamatoval, je to úplně jako hovězí nebo sójové. Ale dá se to samozřejmě velmi chutně upravit. Tam se pilo, švédsky: každý své flašky. Matthias, se kterým jsme seděla ty tři dny na stanovišti, byl tak divý po alkoholu, že si lil špiritus do malinovky - a nebyl sám. V tu chvíli se stalo zřetelnějším, kdo je kdo. Zpravidla ti inteligentní a zdvořilí, kteří se nás cizinek při lovu nestyděli, byli jenom hovornější a nonšalantnější, nicméně stále kavalíři, zatímco ti, kteří si nás předtím nevšímali, si najednou mysleli, že se s námi nemůžou rozloučit jinak, než že nás aspoň budou oštipovat na zadku.
V pátek je tu zvláštní svátek. Sedím v pořádacím slavnostním výboru, kamž jsem byla nahnána Lassem. Slavnost se týká činnosti Spojených národů. Večer bude pochodňový průvod ke kostelu, po něm zvláštní bohoslužba. Mám na ní číst výňatky z Deklarace práv dítěte, naštěstí nás bude víc, celý nějaký sbor, každý přečte kousek. Dopoledne budou přednášky a já mám na starosti veselou hru o přestávce. Budeme hrát na zvoníka: všichni mají zavázané oči, v ruce lžíce, někteří mají na hlavách hrnce. Poklepem na hlavu se zjišťuje, zda má někdo hrnec. Hrnec všichni chtějí mít, hrnce se kradou z hlav a vyhrává dvojice s hrncem na hlavě, která se najde v časovém limitu. Pořádací výbor je po přečtení pravidel nadšen. Doufám, že to vyjde.
Chodím na takovou školu pro sociály, všeobecné vzdělání na úrovni prvního stupně ZŠ u nás, tzv. lidová vysoká škola. Je to někdy o zblbnutí. Ale švédsky se každopádně učím rychleji a efektivněji, než bych toho kdy mohla docílit na fakultě, to je jasné. Jinak jsou na škole nějaké takové elitní kurzy lidové hudby (housle, zpěv, tanec), cvičitelství a alternativní medicíny, a pak zcela skvělý kurz horského vůdcovství. S horskými vůdci kamarádím skoro nejvíc, hlavně proto, že s nimi bydlím v internátě. Jsou to šílenci, kteří jezdí na kánoích jezy mezi ledovými krami, přespávají týden v lese bez spacáku a jídla (vaří si lišejníky) a je s nimi vůbec zábava. Je to taková správná smečka. Muzikanti jsou trochu fouňové. Je tu strašně veselé jídlo. Připomíná dětské sázky typu: a že nesníš pečenýho slanečka s brusinkovou marmeládou a nesneseš k tomu mlíko, he? Takže he, já už to snesu, he. Já tu děsně ráda chodím do lesa. Trochu se bojím, protože ztratit se ve zdejším lese není žádná sranda. Tak jsem opatrná. Ale je to tak něco jiného než dole v Evropě. Tady bych mohla být venku v jednom kuse. Vůbec se nedivím, že je tu nejnižší vzdělanost v celém Švédsku. Který blázen by seděl zavřený ve škole a něco četl, když může být venku v tak nádherném prostředí! To bych asi taky nebyla budoucí lexikografka, dá-li Pánbůh, ale s chutí bych třeba i roubila chalupy, klela a šňupala.
Silvie Grošpicová alias Budul